TECHNIKY PRO VOLNOU IMPROVIZACI

Obecný přehled technik pro improvizaci bez kategorií. Mezi technikami přechází hráči samostatně, nebo ve spolupráci s režisérem.

Základní techniky

Ruchy – ozvučení scény
Nahlížení do hlavy – scéna ve štronzu, hráč říká, co postava prožívá, co všechno by řekla, kdyby mohla atd.
Rozhodování – vymýšlení možností jak pokračovat v příběhu, rozhodování
Zpomalení/zrychlení vyprávění, pohybů
Práce s detailem – režisér zastaví představení, vyzve k
– větším gestům, grimasám…
– větší popisnosti
–
Opakování děje – přidání emocí, rozšířené zadání
Dabing
Moderátor zpráv
Wikipedie

nedokončený příspěvek

Skupina hraje příběh pouze pro sebe.

Základ je stejný jako u hraní s diváky, navic:
Alej – děti utvoří dvě řady. Jeden z hráčů mezi němi prochází se zavřenýma očima a poslouchá, co mu ostatní říkají, zvuky atd.
Horká židle – jedno dítě sedí na židli, ostatní se ho dotazují
Kreslení
Přerušení děje – rozhovory

Zavřené oči – děti mají zavřené oči, začátek příběhu si pouze představují
– slova: učitel říká slova, děti si na základě slov představují děj, pak o něm hovoří, vybírá se jeden z příběhů, který rozehrává improvizaci
– zvuk: učitel vytváří různé zvuky, děti si představují děj/prostředí
– hudba: učitel pouští hudbu, děti si představují děj/prostředí/nebo jen hovoří o svých pocitech
Inspirace výtvarným uměním
– abstraktní obrazy
– série náhodných fotografií
Inspirace pocitem
– jaký pocit máš právě teď?
– jaký pocit má strom před vaší školou? Jaký pocit má vítr, který právě fouká za oknem? Jaký pocit má pánvička před smažením? Na základě povídání abstrahujeme základ příběhu – nehrajeme o pánvičce, ale ptáme se, jestli někdo zažil pocit, který má pánvička. Je-li to vhodné, může si kus dětského příběhu vypůjčit a zahrát k němu alternativní pokračování