ZAČÁTEK PŘÍBĚHU – RUTINA
Jak dobře vykopnout příběh při skupinovém vyprávění.
Na začátku vyprávění hledáme hlavní postavu, kterou divákům představíme. Tuto postavu musíme dobře poznat. Zjistit o ní co nejvíce. Jaké má zájmy, jestli chodí někam do práce, jestli má nějaké přátelé, rodinu, co ji baví, nebaví, z čeho se raduje, bojí, jestli má z něčeho strach. Při hledání hlavní postavy pracujeme s tím, co je pro hlavní postavu běžné v každodenním životě, nebo nahlížíme do její minulosti. Tomuto procesu říkáme „hledání rutiny hlavní postavy“.
Příklad: Pan Novák – prodejce pyžam
Pan Novák prodává v obchodě pyžama. Je to jeho obchod. Pan Novák měl vždy kladný vztah ke spánku. Spaní je jeho nejoblíbenější činnost. K jeho největším tramautům patřil přechod z mateřské do základní školy. Ve školce si totiž mohl vždy po obědě zdřímnout. S tím měl na základce šmytec. S vypětím všech sil ji dostudoval a celých devět let nemyslel na nic jiného, než na to, že musí rozjet byznys se spánkovou tématitkou. Rodiče ho v tom podporovali a nabídli mu garáž jako místo pro jeho obchod. Pan Novák chtěl prodávat postele, ale do garáže se vešli jen tři vzorky. Rozhodl se proto prodávat pyžama. Obchod pana Nováka otvírá v devět hodin. Do osmi pan Novák spí, pak se probudí, dá si snídani – chléb a pěkně uleželý sýr. Pan Novák rád nechá dáchnout všemu živému i neživému, dokonce i svému sýru. Po snídani sejde do garáže,převlékne se do prodávacího pyžama a začne prodávat. Pan Novák má svou věrnou. klientelu. Patrní Chatrná k němu přijde vždy se začátkem prosince, aby koupila pyžamo svému manželovi k Vánocům….
Z vyprávění jsme se dozvěděli o životní vášni pana Nováka – rád spí. Dokonce má prodejnu na pyžama. Také o tom, že má podporující rodiče a žije spíše stereotypním způsobem života.
JAK NA TO – HLEDÁNÍ POSTAVY, KTEROU SI DIVÁK ZAMILUJE
Úkolem vypravěčů je najít postavu, která baví je samotné a proto má potenciál, aby bavila i diváka. U začínajících skupin je dobré mít pouze dvě postavy, které prochází celým příběhem – jedna je hlavní, o té vyprávíme příběh, druhá je vedlejší, ta nám pomáhá tvořit hlavní postavy. Během vyprávění se mohou objevovat i další epizodní postavy.
FAKTA O HLAVNÍ POSTAVĚ
Hlavní postava má, nebo nemá sociální vztahy – má/nemá rodiče, přítelkyni, kamaráda/ku, samotář…
Hlavní postava má svoje rituály – co dělá každý den, nebo pravidelně jednou za čas: políbí ženu/muže při odchodu do práce, zrovna dnes začla cvičit – tak jako každého 1. ledna, dá si ranní kafe, zastřelí několik teroristů…
Hlavní postava má sociální status – práce, studium, nadřízený x podřízený, šéf party, věčně odstrkovaný uplakánek…
CHARAKTER HLAVNÍ POSTAVY
Hlavní postava má temperament a emoce.
Hlavní postava má fyzické tělo
Hlavní postava má životní motivaci
SPOJENÍ FAKTŮ A CHARAKTERŮ
V tuto chvíli testujeme, jak dlouho v rutině pobývat a jak ji nastavit, aby všichni vypravěči věděli, jak dlouho v rutině ještě budeme, nebo kdy se schyluje k zápletce.
V rutině se ideálně objeví všechna tři fakta o hlavní postavě. Nemusí být ve stejném poměru, ale je dobré se jich alespoň dotknout. V průběhu představování faktů nastavujeme zároveň charakter hlavní postavy.
Příklad:
TŘIKRÁT A DOST
Hledáme tři zásadní informace o postavě – jedna je vždy o vztazích, jedna o rituálech, třetí o sociálním statusu. Je-li zapotřebí, rekapitulujeme děj a nasvítíme tři nejzásadnější informace.
Když „pitváme“ nějakou situaci, nebo informaci, nahlédneme na ni maximálně ze tří různých úhlů.
Vyjímku tvoří silné refrény jako například v básni Havran od Poea – „…a havran děl už víckrát ne“.
PROČ TO OBČAS NEJDE
Obvykle pracuji paralelně se šesti různými skupinami, ve kterých je osm až deset lidí. Některé skupiny budují rutinu úplně přirozeně, jiné se při budování rutiny vždy zapletou. Často jejich práce vypadá velmi podobně, ale pak se „něco“ stane a příběh se rozklíží a ne vždy přijdeme na důvod. Po každé improvizaci se snažíme přijít na důvody toho, proč se dařilo, nebo proč se nedařilo. Některé důvody se opakují častěji:
Nedostatek koncentrace
Vypravěči se navzájem nevímají, fakta na sebe nenavazují a začínají si vzájemně odporovat. Příčinnou je únava, nebo nedostatečné vyladění. Řešením je zařadit techniku na koncentraci, nebo přechodu na jinou činnost.
Postavy „za hranou“
Jedna ze skupin tradičně vytváří postavy, které mají od začátku nějaké trauma. Například jedenáctiletá holčička, která žije s padesátiletým mužem. Všichni ctí pravidlo, že se pracuje s tím, co se v příběhu objeví, ale všem je v tom špatně, tvůrčí energie vyprávění se mění ve snahu „nějak tím projít“. Když nás vyprávění svede do podobných bažin, raději vyprávění zastavím a je-li nutné téma dokončit, tak to už o něm pouze mluvíme. Jiná skupina udělala hlavní postavu z mentálně postiženého dítěte, které se stalo námětem legrace. Po několika minutách ze sebe skupina cítila znechucení a hledala způsob, jak z toho vystoupit ven.
Řešením je zvědomování toho, co se děje, opatrné vytyčování si hranic toho, co chceme a co už ne. Příliš mnoho hranic však znamená strach z chybování a zastavení tvůrčí energie.
Přílišná originalita
Problém může nastat ve chvíli, kdy se skupina snaží být příliš originální a „naseká“ do rutiny příliš mnoho zajímavostí a detailů. Každý z vypravěčů zachytí něco jiného. To neznamená, že by vyprávění musí usedlé. Nevadí ani absurdity. Hráli jsem o pánovi, který miloval žížaly stejně jako svojí ženu. Pak se mu podařilo odchovat jednu megažížalu, ta ho vcucla a on se stal žížalomanem. Důležité je, aby postava byla pro všechny přehledná, pochopitelná a uvěřitelná. Pak je jedno, jestli je to 14 letá punkerka, jejíž hlavní motivací je dostat se na zakázaný koncert, prodavač pyžam, nebo Žížaloman.